Poznej baladu Kytice

Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly;

Jenom hrstku z té hromady — a já byla bych bohata a byla bych nejšťastnější, já i moje dítě tady!―

„Mlč, synáčku ! Mlč, mlč, hochu! počkej tuto jenom trochu, hned tu bude zase mama!

Jiţ jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.

„Moc, má panenko, moc se ptáš! Jen honem pojď — však uhlídáš. Jen honem pojď — čas nečeká a cesta naše daleká.

U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!

Dej sem dítě! ― – „Kriste Pane, odpusť hříchy hříšnici! ― Div že smrt jí neovane, ejhle tuť – Polednici!

„Toč se a vrč, můj kolovrátku, ejhle adventu již nakrátku a blízko, blizoučko Štědrý den!

Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, coţe komu dobrého neseš na památku?

Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu, co se nyní jeví oku?